Ptám se, kde se berou vlny a každý mi odpovídá jinak, každý má pravdu.

Jsem v tom a jsem v tom úplně. Někdy je hladina klidná a moje tělo se nadnáší a věří, někdy padám do tmavé hlubiny úzkosti, nemám sílu, máchám rukama, dusím se a ani si nevšímám, že jsem už zase někde jinde, kde se moje tvář usmívá a srdce s ní.

Cítím se ve vlnobytí, když mám filozofickou kocovinu, když se ke mně naklání a líbá mě, když aspoň na chvíli mám klid v neklidu své duše, když plavu v oceánu a plavu nahá.

Vlnobytí je stav duše a těla, je to být ve víru a přesto nohama na zemi. Jsou to těla vlnící se do rytmu hudby, těla navzájem se dotýkající, těla, která mohou být osamocená, nikdy však sama.

Vzdor? Pochopení? Vášeň? Extrém? Možná, ale určitě je to mimořádný stav vlnění.

Kdybys žil v moři, čím bys chtěl být?

Vlnou.

Vážně?

Ano, chci být vlnou,

Vlnou být,

Vlnobýt.